O strašidle na mostě
Před téměř padesáti lety se po celém okolí tvrdilo, že na mostě přes potok mezi Zelenkou a Jadrnou bývalo vždy o půlnoci slyšet strašlivé chřestění řetězu. V noci se proto lidé obávali tudy chodit. Někteří navíc přísahali, že poblíž spatřili šedivého mužíčka, který doprovázel pocestného. Možnost, jak problém vyřešit, však existovala, stačilo procházet jen mezi vyjetými vozovými kolejemi. (Ze světa pověstí. Jiří Frýzek)
O zářícím pokladu
Dvaasedmdesátiletý Josef Pábel z Bedřichovky vypravoval následující pověst.
Rodiče se často zmiňovali o pokladu, který byl ukrytý před jejich chalupou a ve tmě docela zřetelně zářil. Za jedné úplňkové noci spatřili neznámého muže, jak se snažil poklad získat. Hledač pokladů musel být tehdy ale asi hodně nemile překvapený, když nenalezl nic jiného než samé skleněné střepy.
(Ze světa pověstí. Jiří Frýzek)
O muži jménem Vogelhans
Před mnoha lety žil poblíž Bedřichovky Vogelhans, mocný čaroděj této části Orlických hor. Přebýval v obyčejné proutěné chatrči ukryté v houští. Byl to docela zvláštní člověk. Každou noc kouřil najednou dva dlouhé doutníky, takže to vypadalo, jako by les hořel.
Dokázal být i neviditelným. To se pak často uvelebil na povozu a vyváděl tak, že koně náklad neutáhli. Pocestné, kteří se mu vysmívali, s oblibou tvrdě trestal. Mnohokrát vyděsil i ženy při sběru borůvek.
Chudým a utiskovaným lidem ale naopak pomáhal. Jednou přišla dlouhá a krutá zima, při níž napadlo mnoho sněhu. Cestou k Zielenieci se trmácela žena s ranečkem skla. Uprostřed hlubokého lesa zjistila, že určitě zabloudila. Po chvíli se před ní objevil myslivec, který jí razil cestu, ale před Zieleniecem náhle zmizel. Šťastná žena všude tvrdila, že ji rozhodně doprovázel sám Vogelhans, převlečený za myslivce, a že ji zachránil. Později byl Vogelhans přece jen chycen a uvězněn v kladské pevnosti. (Ze světa pověstí. Jiří Frýzek)
Pověst o umrlčí lebce
Ke kunštátskému hřbitovu se váže pověst o umrlčí lebce, kterou si z kostnice "vypůjčil" mladý Schreiber, náruživý hráč v loterii z jedné osady severně od Kunštátu. Lebku uschoval doma na půdě, což mu mělo přinést štěstí do hry. V noci však celé stavení probudil rachot koulející se lebky dolů po schodech. Schreiber lebku ihned odnesl zpátky do Kunštátu, když se však vrátil domů, umrlčí hlava se na něj opět šklebila z lavice u kamen. Starý Schreiber ji proto zkusil odnést i s kusem lavice, vedlo se mu ale stejně jako synovi. Natrvalo ji mohl odnést zpět do kostnice až přivolaný kněz poté, co udělal nad lebkou křížek. Než opustila stavení Schreiberů prohodila: "Kdyby to bývala hlava mého bratra, to byste teprve něco zažili!"
Z kunštátského hřbitova se prý dodnes ozývá sténání a šeptání. To naříkají duše těch, jejichž lebky někdo podobným způsobem používal jako talisman při loterii.
(Pověst uvedena v knize Grossmutter erzählt z roku 1940, jejíž převyprávěný překlad vyšel v knize Evy Koudelkové - Babiččina vyprávění)