Historie obce Orlické Záhoří

Název obce Orlické Záhoří vznikl v roce 1951 sloučením dříve samostatných obcí Trčkov, Kunštát kostel Bedřichovka, Zelenka, Jadrná, Černá Voda a Kunštát v Čechách. Vznik Kunštátu se klade do let 1590-1600 a je spojen s působením dřevařů a sklářů. Orlické Záhoří (680-745m.n.m.) se rozkládá v údolí Divoké Orlice na česko-polské hranici. Leží mezi hřebeny Orlických hor a na straně polské hor Bystřických. Státní hranici zde kopíruje řeka Divoká Orlice, pramenící na území Polska v rozsáhlých rašeliništích.

 Z let 1754-1763 tu stojí pozdně barokní kostel sv. Jana Křtitele, kterému předcházel kostel dřevěný, uváděný už v roce 1612. Na hřebeni Orlických hor, nad částí obce Kunštát stojí Kunštátská kaple, postavená v roce 1671, kterou si postavili dřevorubci, kteří zde těžili dřevo pro doly v Kutné Hoře.

pomník císaře Josefa II.

 

 

 

 

 

Roku 1779 přijel do Kunštátu v Čechách na jedné ze svých inspekčních cest císař Josef II. v doprovodu proslulého generála Laudona. Během této návštěvy vlastnoručně kosil oves, jak to připomíná znovuobnovený pomník.

 PhDr. Josef Krám | 03.10.2007 napsal zde

 

 

Nejvíce co v minulosti proslavilo tento kraj, je sklářství. Zde v Kunštátě čp.93 žil a pracoval Ignác Preissler, významný barokní malíř skla a porcelánu, který zemřel r. 1741. Některé jeho práce jsou vystavené v Muzeu a galerii Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

Mladá fronta DNES napsala zde

                                                                                                                                     Preisslerův pomník

Preisslerův domek

Preisslerův pomník

 

 

 

 

 

 

 

Na tomto místě stával dům, kde žili a pracovali Daniel a Ignác Preisslerovi

 

 

Další historie, ještě včetně německy psaného dochovaného dopisu kronikáře Kreusela z Neratova, který píše roku 1969 panu Václavovi Breiterovi (místnímu obyvateli obce Orlické Záhoří).  Kronikář  údaje zjistil v kronice města Bystrzyca Klodzka německy Habelschwert

 

Traduje se, že v obci Kunštát a jeho okolí byl „nějaký hrad“. Ve 13 století je na kopci nyní zvaném Homole uváděn dřevěný Vraní hrad (Krähenschloss). Tento hrad byl údajně postaven v době panování Přemysla Otakara II. Obec (uvedeno městečko) byla pod hradem, dnešní obec leží východněji. „Obec Kunštát byla po zničení v roce 1572 nově postavena“.

Další zdroje informací o historii jednotlivých obcí: Bedřichovka, Černá Voda, Kunštát: Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou

autor: PhDr. František Musil,CSc.  a  Ing. arch. Ladislav Svoboda 

(vydání první 1998)


Kunštát, Jadrná, období II.světové války, léta 1945 – 1946, volně zpracováno

     Dovoluji si popsat události v tomto složitém období. Pro obyvatele to bylo jistě nejtěžší období od prvopočátku osídlení. Tato jejich životní etapa byla ukončena odsunem v roce 1946.

     V průběhu války prakticky veškerá mužská populace v produktivním věku (cca do 50 let) nastoupila vojenskou službu a život obce tím byl zcela ovlivněn.

Hospodářská činnost v selských staveních byla zajišťována za pomocí zajatců. Jednalo se o poláky, francouze, angličany a ukrajince. Počet je odhadován na 20 – 30 mužů, kteří byli v noci vězněni v domě čp.037 (Kunštátský mlýn).

Okna budovy byla zajištěna kovovými mřížemi. V noci zajatce hlídal jeden voják. Traduje se, že svoje stanoviště v noci opouštěl a docházel za místní učitelkou. Ráno vždy někdo ze selských stavení vězně vyzvedl a večer opět odvedl. Tyto úkony zastávaly též děti školního věku. Občané se chovali k zajatcům korektně, neboť si byli vědomi toho, že do obdobné situace se může dostat jejich syn na frontě. K složité situaci došlo v domě čp. 15 (079), kde dcera statkáře (manžel na frontě) měla vztah s polským zajatcem. Dcera otěhotněla, zajatec byl z obce odvezen a údajně na Rychnovsku zastřelen. V obci vypomáhali i další pracovní síly mladšího věku z obsazených území. Nejednalo se o zajatce, ale o lidi, kteří zde našli pracovní uplatnění.

     Život v obci byl poznamenán politickou situací v zemi. V obci bylo odhadem cca 6 občanů (SA,NSDAP), kteří byli více aktivní než bylo zdrávo a před kterými bylo nutno vážit každé slovo. Rovněž před dětmi byla nutná v tomto směru obezřetnost. Děti pod vlivem propagandy ve škole mohly nevědomky udat své rodiče. Například v našem okolí navštívil jeden občan místní hostinec Waldschenke čp. 53(demolice). Několik mladíků hovořilo optimisticky o Hitlerovi a dotyčný pouze pronesl: „ Vy si snad myslíte, že Hitler je bůh“. Byl odvezen a uvězněn, po  propuštění nemluvil, stranil se lidí.

     V letech, kdy probíhalo značné bombardování německých měst, byly často děti z těchto oblastí přemístěni do Sudet. Rovněž v našem domě byl větší počet dětí z Berlína. Před koncem války si rodiče děti vyzvedli, neboť chtěli další osud, ať už bude jakýkoliv, sdílet společně.

     Po dobu války byly zakázány veškeré zábavy, nebylo možno zakoupit alkoholické nápoje. Příděl alkoholu byl v omezeném množství na Vánoce nebo jiné významné svátky. Benzín byl na příděl pro zajištění provozuschopnosti zem. strojů v hosp. staveních. Na silnicích se mohla pohybovat pouze vozidla s výrazně odlišně označenou SPZ. Na sklonku války byla veškerá nákl.vozidla, která sloužila pro zásobování odvelena i s řidiči směr fronta.

        Ne na všech rádiích byl znemožněn příjem stanice Londýn na KV. Tato stanice v němčině byla silně rušena jinou německou stanicí, která ihned vyvracela předchozí slova z Londýna. Příjem byl proto obtížný. V noci probíhaly kontroly, zda někdo tyto stanice tajně neposlouchá. Před setměním bylo nutno provést řádné zatemnění všech oken, což bylo kontrolováno. Připadá to pro tak malou obec směšné. Málo je ale známa skutečnost, že spojenecká letadla s cílem bombardovat nádraží v Mezilesí, shodila bomby na nedostatečně zatemněnou obec Čihák. Bomby dopadly mimo obec, nezpůsobily větší škody.

     V hostinci čp. 32 vedle kostela byla za války zotavovna pro raněné tankisty. Před odjezdem na frontu k nim byl veden proslov v duchu propagandy té doby. Tankisté projevovali hlučně svůj nesouhlas s tímto projevem.

     V závěru války rukovali mladí chlapci ročník 1929. V případě, že někdo z obce padl na frontě, tak se v místě mezi školou a památníkem obětem I. svět. války uskutečnilo za účasti občanů smuteční rozloučení. Z počátku války byli vybíráni zdatní jedinci do jednotek SS. Později mladí chlapci odmítali do těchto jednotek nastoupit, neboť jako běžný voják Wehrmachtu byla větší pravděpodobnost přežití v zajetí, než jako příslušník SS. Byli poté pod nátlakem do těchto jednotek jmenováni. Korespondence s vojáky na frontě byla prostřednictvím korespondenčních lístků Feldpost . Jednalo se o přeložené tiskopisy a obsah korespondence byl někdy kontrolován.

     Zajímavostí je, že údajně prvním padlým v naší oblasti byl vysoký důstojník pan Kőhl, který byl majitelem sklárny Pankratz v obci Lasowka , naproti Bedřichovce. Na jeho památku byl vytesán na stěnu kostela v Lasowce, jezdec na koni. Ke jménu Kőhl se váže níže uvedená skutečnost, která je v současné době v polských informačních materiálech takto doslovně prezentována.

    V Lasowce se narodil jeden z nejslavnějších pilotů na světě Hermann Kőhl. Do historie letectví se zapsal prvním přeletem Atlantiku z východu na západ.  Dokázal to na jednomotorovém dolnoplošníku Junkers W 33. Na nebezpečné výpravě ho doprovázel irský občan James Fitzmaurice a Günter von Hünefeld, přezdívaný šílený baron. Vystartovali 12.4.1928 z Dublinu a po 36 hodinách letu přistáli na Zeleném ostrově v zátoce Sv. Vavřince. Nespočetné davy pak trojici hrdinů vítali v New Yorku a Chicagu.

    Tuto skutečnost jsem slyšel vyprávět též od otce. Nedávno mě byla výše uvedená událost upřesněna. Jednalo se ve skutečnosti o bratry Köhlovi, původem snad z Bavorska. Jeden z bratrů se oženil s majitelkou sklárny Pankratz a padl jak výše uvedeno, na frontě. Druhý bratr Hermann byl uvedeným letcem a v naší oblasti se často zdržoval.

Konec války v obci

     V závěru války bylo do naši oblasti soustředěno německé dělostřelectvo s cílem zaujmout palebné postavení poblíž obce Podlesí. Byl zájem využít horský masív a odstřelovat přístupové cesty od Bystřice Kladské a tak zpomalit postup Rudé armády. Od tohoto záměru bylo nakonec upuštěno. Zůstala zde vojenská technika, tj. děla a polopásové tahače. Některá děla byla po válce převezena na náves obce Kunštát. (viz historické foto).

     Na stráni pod lesem (nynější lyž. vlek) přistálo průzkumné letadlo Fiesler Storch, posádka dvou mužů opustila letadlo a utekla do lesa. Letadlo bylo poté postupně rozebráno.

     Byly určité zájmy v oblasti organizovat domobranu tzv. Volksšturm ze starců, což byl nesmysl sám o sobě. K realizaci nedošlo.

     Mezi obyvatelstvem byl panický strach z příchodu Rudé armády. Bylo všeobecně známo jakých zločinů se dopustila ve východním Prusku. Došla zpráva, že Rudá armáda je již v Bystřici Klodské. V našem okolí volali občané z domu čp. 10 telefonicky do Kladska a bylo sděleno, že se nedopouští násilí na civilním obyvatelstvu. Tím se situace výrazně zklidnila. V obci byl větší počet německých ozbrojených vojáků. Je zajímavostí, že jeden den před příchodem jednotek Rudé armády přijel do obce mladý ruský důstojník, který srozumitelnou němčinou vojákům oznámil konec války a vyzval je složit zbraně. Vojáci uposlechli, k žádným incidentům nedošlo. Jednotky Rudé armády obsadily obec v noci z 9. na 10.5.1945.

Přítomnost Rudé armády v obci v roce 1945

     Prostí vojáci Rudé armády( dále RA) byli brzy odděleni od civilního obyvatelstva a byli soustředěni do prostoru nad domy čp.52/010, 53 a 54. Na louce (nyní les) bylo postaveno 72 celodřevěných srubů o půdorysu 6x8m, výška cca 2,5m, další velitelské sruby byly přímo v lese, Prkna a trámky na tyto sruby byly nařezány  v místní pile. Oběti z řad civilních obyvatel nebyly zaznamenány, ojedinělé případy znásilnění ano. Z prostoru umístěné posádky se vždy večer ozývaly povely a bojové písně. Rudá armáda bylo v obci do ……..?

     Velitelem posádky byl major Reiněkov. Byl ubytován v domě čp.013 a před domem stála stráž.

     V naší malé dílně se soustředilo velké množství jízdních kol, též motocykly a auta, která požadovala RA opravit. Byla to situace, kterou nebylo možno zvládnout. Důstojníci používali jako platidlo bankovky, které v příloze přikládám. Tyto peníze pro nás neměly cenu, lepším platidlem byla mouka nebo jiné potraviny. Velitel posádky věnoval otci motocykl a loveckou pušku.(doklady viz příloha). Dovoluji si popsat příhodu, kterou prožil můj bratr Oskar jako patnáctiletý chlapec. Major Reiněkov požadoval opravit motocykl, náhradní díl mohl být skladem v Bystřici Kladské. Major odjel s bratrem do tohoto města, díl však nesehnali, ale major se tam setkal se svým kamarádem, nastala veliká oslava a zůstal ve městě. Pro bratra, který uměl pouze německy, zajistil drožku s koněm a ruský kočí ho odvezl 16km zpět do protilehlé obce Mostowice.

Situace v letech 1945 – 1946

     Rudá armáda byla ubytována mimo obec. Do obce přicházeli Češi a procházeli jednotlivé domy. Jednalo se o narychlo různě postrojené a ozbrojené partyzány, jednotky Revoluční gardy (RG) a později o řádnou čs. Armádu. V naši obci se jednalo zřejmě spíše o RG. Odebírali veškeré cenné předměty, zejména prsteny, cenné sklo atd. V hostinci Orlický dvůr probíhaly někdy velice kruté výslechy obyvatel. Ozbrojení příslušníci RG ( známý výraz rabovací gardy) povětšinou v uniformách Afrikakorpsu, měli na rukou pásky s označením RG. Rozhodovali často svévolně o životech lidí, případné „lidové soudy „nekomentuji. Revoluční gardy se v obci sice pohybovali, ale Rudá armáda nedovolila, aby se zviditelnily dalšími vraždami (Nová Ves 11 obětí, Deštné více  jak 20 obětí). Celkově bylo zjevné, že důstojníci RA těmito narychlo ozbrojenými složkami opovrhují. Zmíním se pouze o obci Černá Voda, neboť nyní spadá pod Orlické Záhoří. V lese u křižovatky směr Říčky bylo usmrceno 6 obyvatel Černé Vody. Byli nejdříve zmasakrováni a poté zastřeleni. Jednalo se o nevinné lidi. Před příchodem RA se v lese zastřelil velitel Volksturmu Lerch, za kostelem byl zastřelen zřejmě RG velitel SA  Tasler a údajně vrchní učitel z Uhřínova a neznámý voják. Vojáci, kteří prožili útrapy fronty, byli po válce cca 10 let v zajetí v Rusku. Ti, kteří se vrátili domů v roce 1945 tak je RA vzala zpět do zajetí, zatímco příslušníci RG je často zastřelila. Výrazně dříve se vraceli ze zajetí vojáci, pocházející ze Sudet. To, že pocházejí z těchto území, museli prokázat částečnou znalostí českého jazyka.

     Naštěstí se situace přece jenom uklidnila, i když občané německé národnosti byli zbaveni lidských práv a na ruce museli nosit bílé pásky. Na Němce se vztahovala celá řada přísných nařízení, realizovala se však dle individuálních přístupů jednotlivých komisařů. Například pro jízdu na kole po dnešním Orlickém Záhoří bylo nutno ještě dne 17.4.1946, tj. rok po válce, písemné povolení. Komisařem obce byl pan Motyčka a lidé na něj vzpomínají jako na člověka, který nikomu neublížil. Bydlel v domě čp. 044, tam byl shromažďován zabavený majetek, snad něco rozprodal bohatým sedlákům z vnitrozemí a byl později odvolán.

     Odsun téměř veškerého německého obyvatelstva proběhl v roce 1946. Tak zvaný divoký odsun, tj. okamžité opuštění domu bez majetku, v naší obci neproběhl. Na osobu si bylo možno připravit 50 kg zavazadel (zaslechl jsem též 20 kg nebo i 70 kg.) Pro tyto účely se použily bedny, pytle, krabice, ruksaky atp. Obyvatelé byli převezeni nákladními vozy do Dolní Lipky u Králík. Zde bylo shromaždiště německých obyvatel a bylo odebráno to poslední uschované. Na nádraží v Dolní Lipce byli Němci vagónováni a transportováni do zničeného Německa.

     Je skutečností, že se Němci snažili před odsunem některé věci uschovat, zakopat. Cennosti byly již dříve odebrány, v obci bylo chudo a tak se jednalo spíše o sklo ze skláren a věci na památku. Domnívali se, že až se situaci uklidní, tak jim bude umožněn návrat do svých domovů.

     Z opuštěných domů byl novými obyvateli a lidmi z vnitrozemí odvážen nábytek, zem. stroje, nářadí, trámy, prkna atd. Typické bylo ničení kachlových kamen, neboť se zde předpokládaly úkryty.V 50. letech následovala  demolice těchto  někdy i zachovalých domů. Jenom v dolním Kunštátě bylo takto zničeno více jak 30 budov a tato část obce úplně zanikla. Později se do obce Kunštát a Jadrná přemístily německé rodiny z Trčkova a Bedřichovky, tj z míst kam byli místo nich přemístěni političtí emigranti z Řecka. V uvedených obcích byl údajně komisař se vztahem k lesnímu hospodářství a zabránil odsunu některých rodin lesních dělníků.

     K původnímu obyvatelstvu obce jen krátce. Byli skromní, pracovití a svobodomyslní. Tyto vlastnosti souvisí s dávnou minulostí, neboť se na ně nevztahovala robota, platba různých desátek atd. Žili až na poslední léta těžkým, ale svobodným životem se zakořeněnou láskou k tomuto kraji. Příznačný byl jejich německý dialekt, který navázal na řeč původních osídlenců z alpských oblastí. Ten, kdo zná pouze spisovnou němčinu, tak těžko této řeči porozumí. Např. ve vesnicích Nová Ves, Podlesí byla řeč přízvukem odlišná.

     Pamatuji, že cca po roce 1955 přijížděli první původní obyvatelé na návštěvu do rodné obce. Poznal jsem tak stovky těchto lidí a vyslechl nespočet příhod ze života. Odsunutí Němci pocházeli z různých sociálních vrstev a v novém prostředí začínali život od nuly. Je zajímavé, že sociální rozvrstvení zůstalo zachováno. Chudý zůstal chudším a bohatý bohatším bez ohledu v které části Německa se usídlil. Toto mě též potvrdil člověk, který toto zkoumal. Při vyprávěních jsem často vyslechl, že ženy z vysídleného pohraničí uváděly, že po příchodu do Německa snáze našly životního partnera, než místní, které prý nebyly tak pohledné. Setkávaly se s určitou nevraživostí.

    Odsun německého obyvatelstva z nynější polské strany obce proběhl jiným způsobem. Po ukončení války přišli do těchto oblastí Poláci, kteří byli Rudou armádou vysídleni z východního Polska. V jednotlivých domech žili Němci a Poláci společně 1 – 2 roky, než došlo k vysídlení Němců.

     Tragédie židovského obyvatelstva po nástupu fašistů se snad naší obce nedotkla. Alespoň jsem nic konkrétního z vyprávění nezaslechl.

     Výše uvedené jsem sepsal na základě vyprávění rodičů, sourozenců a dalších obyvatel obce.

únor 2010        Breiter H.

Příloha:  3 x

Bankovky, které měli k dispozici v roce 1945 důstojníci Rudé armády

 

Příloha č. 1

Doklad, který obdržel otec od velitele posádky Rudé armády v obci Kunštát

Překlad asi takto:

P o t v r z e n í

Dáno Brejtru Venclu s tím, že jsem skutečně předal do osobního používání motocykl zn. TRIUMF v.č.205 300.

Toto potvrzuji 14.6.1945 major Reiněkov

Jméno majora snad dobře přeloženo. Jednalo se o 4.dobý motocykl TRIUMPH, který zřejmě vyžadoval menší opravu. Po odchodu RA byl zabaven.

 

Příloha č. 2

Doklad(potvrzení) o předání lovecké pušky kalibr 16mm mému otci

Puška byla majora Reiněkova, předával ji poručík, viz podpis. Otec pušku ihned zavěsil na viditelném místě v dílně. Po odchodu RA byla zabavena. Vyslovuji doměnku, že major si chtěl pušku a motocykl tímto uschovat a po válce event.vyzvednout.

Datum potvrzení 17.IV.1945 -  je jednoznačně chybné, RA zde ještě nebyla

Datum potvrzení 17.VI.1945 – poručík chtěl uvést zřejmě tento datum,před odchodem RA ??

Možný datum  17.IX.1945 – jedna z možností, zbraň předána před odchodem RA ? , není ale známo, zda tu byla RA do září 1945 ???

 

 

Příloha č. 3


Brusírna skla Ludwik & Oskar Holub

(Piaskowice,Mostowice-Friedrichsgrund)

   V souvislosti s historií naší obce považuji za nezbytné popsat možná dosud málo známá a svým významem ojedinělá fakta týkající se výše uvedené brusírny skla. Vede mě k tomu skutečnost, že zaměstnávala v našem regionu v době konjunktury 650 700 zaměstnanců a měla pravděpodobnou spojitost s dnes světoznámou sklárnou Swarowski v rakouském Wattensu.

   Situace na počátku 20.stoltetí byla v naší oblasti velice svízelná, výroba různých výrobků ze dřeva a dýhy stagnovala, papírny již dříve ukončily provoz, a rovnéž sklárna Pankratz nezaměstnávala mnoho obyvatel. Významným momentem v této kritické situaci byl příchod bratrů Holubových, údajně z Jablonce nad Nisou. Tito přestavěli původní, již nefunkční papírnu na relativně moderní brusírnu umělých drahokamů, skleněných perel a různých ozdob. Provoz byl zahájen v letech 1907 – 1908, a místním obyvatelům bylo tak umožněno získání přijatelného výdělku v třísměnném provozu. Bylo zaznamenáno, že do brusírny docházeli pěšky dělníci ze vzdálené Zdobnice. Mzda byla vyplácená podle počtu vyrobených kusů a kvality výrobků. Uvádí se, že přijatelný výdělek činil 60 až 80 marek. V době 1.světové války 1914-1918 byla výroba pozastavena. Po válce se výroba rozjela na plné obrátky, neboť byla značná poptávka po tomto sortimentu zboží. Zboží bylo odváženo do Jablonce a exportováno do celého světa. Toto příznivé období trvalo cca. dvacet let. Výrobu ovlivnila inflace, blížila se hospodářská krize a výrazně poklesl odbyt v zámoří. V kronice obce Bedřichovka se v roce 1929 uvádí, že brusírna Holub pozastavuje výrobu a toto se týká 60% obyvatel. V zimě 1929-30 je proto 80% dělníků bez práce. Podotýkám, že tato obec měla 301 obyvatel a sousední Trčkov 439 obyvatel. V roce 1931 již probíhá demolice části továrny, některé provozy byly pronajaty na výrobu dřevěných krabiček atp. Provoz brusírny nebyl nikdy obnoven a konečná likvidace všech objektů proběhla po roce 1950.

   Není mi blíže známá finanční resp. majetková provázanost se sklárnou Wattens. Z vyprávění snad pobočný závod. Skutečností je, že majitel Holub odjel s mým dědou(včetně rodiny) v letech 1906 -1907 do Wattensu s tím, že zavedou obdobnou výrobu jako v naší brusírně. Původně se tam jednalo rovněž o papírnu, neboť v pracovní knížce dědy je uvedeno “Wattenser Papierenfabrik L. & O. Holub“.Znamená to, že tito bratři vlastnili i tuto továrnu, která je dnes světoznámou sklárnou pod názvem firma Swarowski.

   Při zprovoznění brusírny byly jednoúčelové obráběcí stroje a přípravky vyráběny ve vlastní zámečnické dílně. Byly k dispozici veškeré dostupné obráběcí stroje a při náběhu výroby zde pracovalo více jak sto zámečníků. Jako hnací jednotka pro pohon zde sloužil parní stroj. Suroviny byly údajně dováženy z Jablonce. Jednalo se mimo jiné o kamínky ve tvaru oboustranného kuželu průměru 6-12mm. Pracovním nástrojem byl přípravek, to je ploché železo délky cca 40cm, do něhož byla vyvrtána řada otvorů. Do těchto otvorů se lepily tyto kameny a obrušovaly se na rotujících brusech většího průměru. Tyto brusy se ještě dnes nacházejí kolem domů a slouží jako ozdobné prvky. Největší pracností byla skutečnost, že jednotlivé kameny bylo nutno při broušení dalších plošek přelepovat do jiné polohy. Podotýkám, že na jedné straně bylo např. 4 až 16 plošek. (1)

   Z vyprávění pamatuji, že majitel pan Holub v zájmu zefektivnění výroby trval na tom, aby se otvory lisovaly trnem. Děda musel poslechnout, ale kameny se v otvorech s otřepy po prolisu uvolňovaly a bylo navráceno k pracnému a časově náročnému vrtání otvorů.

   Komplex budov brusírny Holub se nacházel na pozemku mezi řekou Orlicí a silnicí na polské straně zhruba na poloviční vzdálenosti mezi hotelem Korona a odbočkou na Mloty v místě, kde na protilehlém kopci stojí starší dům. Na pozemku brusírny je dodnes možné nalézt neopracované umělé kameny. Město Wattens se nachází východně od Innsbrucku v západní části Rakouska.

   Uvádím pouze strohé údaje získané z vyprávění a rodinných záznamů. Děda zde pracoval jako mistr zámečnického provozu a otec 11.let po vyučení. Další okolnosti dostupné možná v Jablonci nad Nisou, Wattensu, v muzeu Klodzko jsem nezjišťoval.

   Prosinec 2010 H. Breiter

Zámečnická dílna brusírny L.O.Holub

Parní kotel brusírny L.O.Holub

Doprava parního kotle do brusírny L.O.Holub(rok1907?)

Brusírna již po částečné demolici. Foto z roku cca 1937-1940

Brusírna L.O.Holub a hostinec

Původní papírna, později sklárna ve Wattensu. Tento obraz byl přivezen v roce 1907 při návratu z Rakouska. Viz. Nápis L.O.Holub a ozdoba umělými broušenými kameny, jaké se brousily též v naší brusírně.


Z pověstí:

obec Jadrná

 

O strašidle na mostě.

Před téměř padesáti lety se po celém okolí tvrdilo, že na mostě přes potok mezi Zelenkou a Jadrnou bývalo vždy o půlnoci slyšet strašlivé chřestění řetězu. V noci se proto lidé obávali tudy chodit. Někteří navíc přísahali, že poblíž spatřili šedivého mužíčka, který doprovázel pocestného. Možnost, jak problém vyřešit, však existovala, stačilo procházet jen mezi vyjetými vozovými kolejemi.  

(Ze světa pověstí. Jiří Frýzek)

 

 Chata Bedřichovka

 

       O zářícím pokladu.

Dvaasedmdesátiletý Josef Pábel z Bedřichovky vypravoval následující pověst.

Rodiče se často zmiňovali o pokladu, který byl ukrytý před jejich chalupou a ve tmě docela zřetelně zářil. Za jedné úplňkové noci spatřili neznámého muže, jak se snažil poklad získat. Hledač pokladů musel být tehdy ale asi hodně nemile překvapený, když nenalezl nic jiného než samé skleněné střepy.

(Ze světa pověstí. Jiří Frýzek)

 

Orlické Záhoří

O muži jménem Vogelhans.

Před mnoha lety žil poblíž Bedřichovky Vogelhans, mocný čaroděj této části Orlických hor. Přebýval v obyčejné proutěné chatrči ukryté v houští. Byl to docela zvláštní člověk. Každou noc kouřil najednou dva dlouhé doutníky, takže to vypadalo, jako by les hořel. Dokázal být i neviditelným. To se pak často uvelebil na povozu a vyváděl tak, že koně náklad neutáhli. Pocestné, kteří se mu vysmívali, s oblibou tvrdě trestal. Mnohokrát vyděsil i ženy při sběru borůvek.

Chudým a utiskovaným lidem ale naopak pomáhal. Jednou přišla dlouhá a krutá zima, při níž napadlo mnoho sněhu. Cestou k Zielenieci se trmácela žena s ranečkem skla. Uprostřed hlubokého lesa zjistila, že určitě zabloudila. Po chvíli se před ní objevil myslivec, který jí razil cestu, ale před Zieleniecem náhle zmizel. Šťastná žena všude tvrdila, že ji rozhodně doprovázel sám Vogelhans, převlečený za myslivce, a že ji zachránil. Později byl Vogelhans přece jen chycen a uvězněn v kladské pevnosti.

(Ze světa pověstí. Jiří Frýzek)

Pověst o umrlčí lebce.

Ke kunštátskému hřbitovu se váže pověst o umrlčí lebce, kterou si z kostnice "vypůjčil" mladý Schreiber, náruživý hráč v loterii z jedné osady severně od Kunštátu. Lebku uschoval doma na půdě, což mu mělo přinést štěstí do hry. V noci však celé stavení probudil rachot koulející se lebky dolů po schodech. Schreiber lebku ihned odnesl zpátky do Kunštátu, když se však vrátil domů, umrlčí hlava se na něj opět šklebila z lavice u kamen. Starý Schreiber ji proto zkusil odnést i s kusem lavice, vedlo se mu ale stejně jako synovi. Natrvalo ji mohl odnést zpět do kostnice až přivolaný kněz poté, co udělal nad lebkou křížek. Než opustila stavení Schreiberů prohodila: "Kdyby to bývala hlava mého bratra, to byste teprve něco zažili!"

Z kunštátského hřbitova se prý dodnes ozývá sténání a šeptání. To naříkají duše těch, jejichž lebky někdo podobným způsobem používal jako talisman při loterii.

(Pověst uvedena v knize Grossmutter erzählt z roku 1940, jejíž převyprávěný překlad vyšel v knize Evy Koudelkové - Babiččina vyprávění -)